James Stewart: Jiný člověk

  1. 1. 2O14....

James Stewart vyhrával závody, ale když přišel do depa, místo toho, aby si svého vítězství užíval, koukal na lidi z týmu a viděl, jak ho nenávidí. Byl to prý strašný pocit být pod jednou střechou s takovými lidmi, o kterých říkal, že jsou jeho tým, i když ve skutečnosti nebyli. James měl problém věřit lidem, od malička byl samotář a říkal, že když nemohl věřit lidem, se kterýma žil a pracoval, tak jak pak mohl věřit lidem, které neznal. V současné době je však z Jamese jiný člověk, který se na vše, i své neúspěchy, dívá s úsměvem a snaží se naopak všechno si užívat. Jeho pohled je jistě inspirací pro mnohé z nás v tom, že je třeba se nad některými věcmi povznést a jít dál. S úsměvem.

V současné době je z Jamese Stewarta jiný člověk. Má před sebou možná nejdůležitější rok své kariéry a tuto příležitost si rozhodně nenechá jen tak ujít. I když je už čtvrtým rokem bez titulu a nejhorší sezónu měl právě tento rok, stále patří mezi nejtalentovanější a nejrychlejší jezdce na světě. Na všechno se již dívá jiným pohledem a ze svých dřívějších neúspěchů si rozhodně hlavu neláme.

Tvá nová kolekce oblečení “Seven Gear” je konečně na světě. Po rozhovoru s klukama bych řekl, že vaše oblečení není jen kus látky, na které hodíte své jméno, ale je to něco jako vaše dítě.

“Samozřejmě, že je. Bude to už pár let, co jsem mluvil s Rogerem (Roger Larsen, manažer značky Seven Gear) o uskutečnění tohoto projektu a pak to prostě přišlo. Je to sice má společnost s oblečením, ale technicky vzato, nestojí za ní mé jméno, jen moje číslo, sedm. Ale dalo mi to hodně, naučil jsem se všechny ty věci kolem výroby, které jsem předtím vůbec neznal. Abyste mě nechápali špatně, podílel jsem se na všem, co můžete vidět nebo jste viděli v minulých letech v obchodech. Přímo jsem se podílel na designu, na barvách, na testování, prostě na všem. Rozhodně toho bylo mnohem více než abych jen někde hodil své jméno a pak to viděl hotové v obchodech… ještě víc to potěší, když vím, že je pokaždé hned vyprodáno. Jediný způsob, jak teď můžete ještě něco z nové kolekce dostat, je jít přímo za dealerem a zkusit, jestli to ještě náhodou mají. Na webových stránkách je již vyprodáno. Jak jsem už nejednou říkal, myslím si, že mám tak trochu oko pro to, co se nosí a podobné věci. Snažím se to brát trochu z jiného úhlu a nenechat své jméno spojovat jen se sportem, ale také s něčím mimo motorky. A k tomu mi pomohla právě naše značka oblečení.”

Je známo, že Seven Gear je spičkové a opravdu kvalitní oblečení. Je to trochu rozdíl oproti tomu, co je normálně k dostání v obchodech.

“Samozřejmě, a s tím se odvíjí také cena. Zboží je drahé, ale chystáme se udělat něco levnějšího, co by si mohl dovolit každý. A taky, že uděláme. Ovšem ve věcech bude velký rozdíl, stejně tak v jak to bývá v běžných obchodech – jiná látka a další věcí. Nechceme však na nikom vydělávat, například že by práce na kalhotech stála třeba dvacet babek, ale my bychom si účtovali dvěstě. Oblečení je opravdu nákladné. Takže uvidíme. Vím, že spousta lidí je ohledně toho poměrně skeptická. Myslím si, že spousta lidí si s údivem řekne ‘oni za ně chtějí 200 dolarů?’, ale myslím si, že jednou poznají ten rozdíl, pocítí a uvidí, jak je vše lehké… kalhoty, které si u nás koupíte, jsou opravdu lehounké. Uvidíme. Zatím je to zatraceně dobré.”

Chtěli jsme se tě zeptat také na Red Bull Straight Rhythm. Red Bull oznámil, že z toho chtějí udělat soutěž. Vypadá to jako něco, co by mohli vybudovat normálně v New Yorku na ulici a to by mohlo být vážně “husté”.

“Myslím si, že o tom to celé je. Srandovní by bylo, kdyby to opravdu udělali uprostřed města, takže by normální lidé mohli z hotelu sledovat všechny ty šílené chlápky, jak si to dole na ulici rozdávají na motorkách. Původně, když jsem nad tím vším přemýšlel, myslel jsem si, že by to mohl být dobrý nápad, ale pak jsem si řekl, že by to byla asi nuda. Když jsem se však dostal na trať, překvapilo mě to. Nejlepší na tom všem bylo, že než jsme jeli, bylo to asi jako ‘Hej, jestli se ti to líbí, tak pojď do toho, jestli ne, tak se na to radši vykašli,’ a tak jsme do toho šli. Byla to sranda. Ještě větší sranda ale byla, když jsem viděl Ryana (Dungeyho) whipovat a dělat všechny možné triky. Opravdu si to užíval. Já s Malcolmem (Stewartův bratr) jsme si to taky užívali. Byla to mnohem větší zábava, než jsem si vůbec představoval. A zážitek byl, když jsem sledoval, jak spolu závodí Marvin [Musquin] a Ryan. Myslím si, že je to opravdu dobrý nápad, který otevře v motoristickém sportu nové možnosti.”

Podle mě byl stejně největší úspěch dostat tam Ryana Dungeyho, protože ten takové věci obvykle nedělá. Ale vypadalo to, že si to užíval!

“Byl tam snad o pěti od rána, pořád whipoval a blbnul. Pak jsem letěl v helikoptéře s Marvinem a on tam dole pořád whipoval. Říkám, kámo, on si to musí opravdu užívat. Bylo to skvělé. Uvidíme, s čím ještě Red Bull přijde. Myslím si, že to bude událost, až se rozmyslí, do jakého města to dají.”

Jak se zatím díváš na blížící se superkrosovou sezónu?

“Hodně se toho pro mě změní. Samozřejmě, vyhrál jsem Monster Cup a další takové věci. Byl to povznášející pocit. Všichni tvrdě trénujeme, ale ještě uvidíme, jak na tom doopravdy jsme. Cítím se dobře. Měl jsem několik dobrých měsíců, kdy jsem jen jezdil a trénoval. Nezranil jsem se. Vlastně je to teď pro mě jiné. Až to všechno začne, většinou říkám, že jsem připravený, ale teď vím, že jsem na tom opravdu dobře.”

Když se podívám na minulý rok, vyhrál jsi spoustu zahřívacích závodů, byl jsi nejrychlejším jezdec v kvalifikacích a také jsi vyhrál několik finálových jízd. Nedá se však říct, že by se ti dařilo. Například jednou se ti pokazila motorka ještě před finálovou jízdou, což bylo dost divné. Asi to nebyl jeden z tvých nejlepších roků. Ale vypadá to, že sis z toho nic nedělal.

“Nedělal. Já vím, asi je divné vyhrát jeden závod a stále mít na tváři úsměv. Ale já tam pořád byl, podepisoval se fanouškům a dělal podobné věci. Jak už jsem zmiňoval, dostal jsem se do fáze, kdy jsem nevěděl, co dál, kdy jsem mohl buď naříkat a nenávidět život nebo to prostě jen ignorovat a povznést se nad tím. V tom momentě jsem nevěděl, co se stane a tak jsem si řekl, že bych si měl všechno užívat. A taky, že jsem si užíval! Byl to asi nejzábavnější rok, jaký jsem měl od toho, co jsem jel na 125s a možná taky od mé “neporazitelné” sezóny. Vlastně jsem měl i přes to všechno dobrý rok a myslím si, že to jde také vidět. To je to, co mě hnalo dál. Pozitivní na tom všem, co se minulý rok stalo, bylo, když jsme po sezóně zjistili, čím to všechno bylo. Přece jen nejsem idiot s nefunkční motorkou. Tyhle věci se ukázaly až po sezóně, když jsme testovali a všechno nám to osvětlily. Takže už máme na vše odpovědi. Snažíme se teď vše zlepšit. Tento rok toho plánuju vyhrát mnohem víc a doufám, že se už konečně bude dařit, ale tak i tak si to hodlám užívat a vytěžit z toho co jen se dá.”

Už nějakou dobu se známe a myslím si, že James Stewart z roku 2008 by se jen tak nesmířil s tím, co se minulo sezónu stalo. Zdá se, že ses duševně hodně posunul. Nevím, jestli z tebe opadl všechen ten stres, ale zdá se, že věci bereš lépe než dříve.

“Je to tak. Ale to je prostě život a souvisí to také s věkem a s tím, že si uvědomíte, kde jste. Máte na výběr si to buď užít a nebo naopak. Výsledek bude stejný. S věcma, které se staly, stejně už nic nenadělám. Takhle se na to dívám. Myslím si, že spousta lidí se na to dívá jinak: obvykle to berou tak, že dospívám, ale někteří si myslím, že už mě závodění prostě nezajímá, ale tím se nezatěžuju. Samozřejmě, to druhé není pravda. Pořád mě to udržuje na živu, pořád je to nepopsatelný pocit, když můžu sedět na motorce. Ale místo toho, aby mi trvalo několik dní, než bych si uvědomil, že s tím stejně nic nenadělám, trvá mi to teď pouhých deset minut. Takhle jsem se posunul dopředu místo toho, abych byl naštvaný na fanoušky a abych třeba ani nepřišel na autogramiádu. Není to jejich vina. Přišli se na mě podívat, chtějí vidět mě. Musím přinejměnším jít za nima a pozdravit je. Kluci z týmu to taky nedělají schválně. To je jako když jdete na letiště, někam cestujete a oni ztratí vaše zavazadlo, neudělají to schválně, ale každý si to bere sakra osobně. Musíte se naučit se nad tím pousmát, přejít to a naučit se s tím vyrovnat.”

Lituješ ve své kariéře některých svých reakcí z dřívějška? Přál by sis, aby ses takto díval na věci už dříve?

“Jediného, čeho lituju, bylo každé vítězství, které jsem si tolik neužíval, ale spíše ho bral jako samozřejmost. To je to. Ale abych byl upřímný, lituju všech těch momentů, kdy jsem byl naštvaný a kdy jsem nebral věci tak, jak bych měl, i když jsem k tomu měl asi dobrý důvod. Je to jako když máte holku, a pokud ji plně nedůvěřujete, tak to pak dělá špatně, a je jedno jestli to dělá dobře nebo špatně, prostě je to pak celé špatně. A já jsem se cítil jakože mám vždycky pravdu. Pokaždé to bylo něco, ať už jsem měl pravdu nebo ne, cítil jsem za svými zády nepoctivost, jako kdyby ke mě nikdo nebyl úplně upřímný. Věřím v jednu věc: jako tým vyhráváme společně, a také společně prohráváme. Proto, když se mi pokazila motorka v Dallasu, rovnou mi řekli, že to byla jejich chyba. To samé v High Pointu. To samé, když jsem to já zvoral v Daytone, rovnou jsem přiznal, že to byla moje chyba. Proto, když jsem s týmem a všichni mi říkají, ‘podívej kámo, omlouvám se. Příště to uděláme líp’ tak vás to vytočí, bolí to, ale všechno se tím usnadní. Protože víte pravdu. V tomto průmyslu je spousta podvodníků a pochybných lidí. Když jsem vyrůstal, měl jsem problém věřit lidem. Byl jsem samotář. Takže když mi jednou něco provedete, těžko vám budu znovu věřit. A právě to se v minulosti dělo, nevěřil jsem všem lidem kolem sebe. Věřil jsem spoustě lidí z týmu, ale ne každému, i když tam byla spousta skvělých lidí. V týmu spolu skvěle vycházíme, ale už jednou jsem měl špatnou zkušenost s Mikem Fisherem (bývalý týmový manažer), kdy celá situace bohužel neskončila dobře… byl to prostě špatný člověk s obrovským vlivem. Ale to je život, člověka tyto věci hodně naučí.”

Možná se pletu, ale nemá to něco společného s tím, že jsi černoch a dostal ses tak trochu do “bělošského” sportu? Dokážu si přestavit, že to někdy nebylo asi nic příjemného a určitě ani teď není. Nemyslíš si, že tohle je to, proč si občas myslíš, že nikdo není na tvé straně?

“Nebudu to svádět na to, že jsem černoch, protože to dělají jen ignoranti. Lidi, kteří si to myslí, mě vůbec neznají. Lidi, kteří mě zradili, byli moje rodina. Ne moje biologická rodina, ale prostě nejbližští přátelé, kteří ti říkají ‘chlape, máme tě rádi’, to jsou právě ti lidé, kteří se k vám otočí zády a ublíží vám. Takže když jsem nemohl věřit lidem, se kterýma jsem žil nebo pracoval v jednom domě, tak jak bych pak mohl věřit lidem, které neznám? Je to jedna z těch věcí, která mě prostě jednoho dne donutí sednout si a napsat o tom knihu a garantuju vám, že to spouště lidem otevře oči. Myslím si, že až si to lidi přečtou, pochopí, kdo opravdu jsem, ale teď ještě pořád závodím, tak na to není čas. Vím, že kdybych teď tu knihu vydal, pár fanoušků by ji milovalo, ale byla by tady spousta lidí, kteří vlastně ani neví kdo jsem, navíc by to spoustu lidí odhalilo a na to ještě nejsem připravený.”

V roce 2008 jsi měl perfektní sezónu, kdy jsi každého s přehledem porážel, ještě k tomu s více jak minutovým náskokem, ale pořád se zdálo, že jsi pod tlakem a nejsi šťastný.

“Ano, všichni očekávali, že vyhraju. Pod tlakem jsem však byl až v posledním závodě, kdy se Timmy Ferry snažil překazit mou dokonalou sezónu. Co si však lidé neuvědomují, tohle se stává v mnoha týmech, prostě se rozdělí napůl. Já jsem měl za sebou své lidi, on zase své. Ale nebylo to jen o mě a o Timmym. Nebylo to tak, že bychom se neměli rádi, možná to udělal Timmy, možná Fisher prostě měl Timmyho raději než mě, tak něco. Pamatuju si, že když jsem se s Timem bavil, říkal: ‘Tohle nejsem já. Nesnažím se to dělat tak, jak to je’ a já na to ‘Já vím, ale hodně lidí neví, že jsme sice jeden tým, ale rozdělený vejpůl’. Fanoušci tohle bohužel neví. Pokud nejste přímo v našem depu, tak to stejně nevidíte. Vyhrával jsem závody, přišel do depa a místo toho, abych si to užíval, koukal jsem na tyhle lidi a viděl, jak mě nenávidí. Je to strašný být pod jednou střechou a ještě k tomu pod jedním stanem a říkat o nich, že jsou váš tým, i když ve skutečnosti nejsou.

Doslechli jsme se od lidí ze Suzuki, že když tam byl Ricky Carmichael, mluvil jsi s ním a on ti pomáhal, řešili jste věci kolem motorky a tak...

“Bavili jsme se spolu, ale věci se mají úplně jinak. On pomáhal lidem z RCH Racing a já jsem jen seděl a poslouchal. Nejlepší na tom bylo, že jsme všichni měli stejný názor. Ať už jsem to byl já, on, Josh Hill nebo Broc Tickle. Všichni jsme se bavili o stejných věcech, měli jsme podobné názory. Bylo pro Rickyho snadnější vysvětlit nám tolik věcí než když jsem se o to snažil sám. Ricky mi s tím pomohl. Každopádně si nemyslete, že spolu pracujeme a řešíme věci kolem motorek a podobně, tak tomu není.”

Tohle je ale něco, co by se ještě před rokem nestalo. Protože mezi dvěma týmy vždycky bylo něco víc než jen zeď. Ale teď se zdá všechno na lepší cestě.

“Spíš si myslím, že Yoshimura a Suzuki jdou do programu RCH Racing. Tihle lidé ale nejsou takoví, že přijdou a řeknou vám všechny svoje tajemství a tak. Každý se musí navzájem poznat. Myslím, že ten společný rok nám pomohl a všechno usnadnil.”

Někdy můžeme vidět, jak se všechno sype jezdci na hlavu a on už prostě nedělá ty samé věci, které dělal. Ale u tebe to bylo jiné, i když jsi měl za sebou asi nejhorší sezónu v životě, pořád jsi vypadal dobře, skákal jsi to, co nikdo jiný neskákal, zajížděl nejrychlejší kola…  Myslíš si, že s přibývajícím věkem ztrácíš své schopnosti a nebo se cítíš líp než kdy jindy?

“Jasně, cítím se líp. Věci se změnily k lepšímu, stejně tak motorky a tým. Každý, kdo závodí by měl mít talent. Kluci, kteří vyhrávají, myslím tím oba Ryany (Dungey a Villopoto), ti všichni jej mají. Ale stejně tak si myslím, že za sebou musíte mít skvělý tým, který se vám perfektně stará o motorku. Takže pokud v sám sebe nemáte 100% důvěru, nebo pokud se necítíte dobře nebo máte nějaké osobní problémy, tak prostě nevyhrajete, ať už máte talent nebo ne. Tak to prostě je. Dokážu dělat stejné věci jako v roce 2007 a 2008? Jasně, že jo! Jako jezdec bych řekl, že jsem o dost chytřejší a vím víc věcí, vím kdy mám udělat to a to, a vím co potřebuju. Ale jak vidím, jak se motorky a všechna ta technologie kolem posouvají, tak si myslím, že talent samotný prostě nemůže vyhrát. Navíc, všechno to dělá mnohem těžším, že všichni teď jednou stejně rychle. A myslím si, že tohle se stalo Chadu Reedovi. Chad byl vždycky takový. Když jsme spolu kdysi závodili, ještě s Rickym, jednou vyhrál on, bojoval s náma, ale další víkend jsme mu třeba dali 30 vteřin na kolo a jen ztěží dosáhl na stupně vítězů. On byl vždycky ten typ jezdce, který prostě nemohl jet na sto procent, pokud neměl správně nastavenou motorku a pokud se na ní necítil dobře. Myslím si, že je pořád ten Chad z roku 2007, jenomže všechny motorky se zlepšují a s nimi i jejich jezdci. Takže místo toho, aby dojel jako třetí a přitom jel na 50%, tak jel kolem 50%, ale dojel až někde na dvacátém místě. Takže si myslím, že tohle se s ním stalo. Uvidíme, co předvede příští rok.“

Jak vůbec vycházíš s médii a novináři? Nemáš někdy pocit, že to, co řekneš, si nepřeberou dobře a pak v novinách vyjde něco úplně jiného?

“Vzpomínám si na jeden rozhovor z minulého roku, kdy jsem řekl, že už bych nikdy nejel na Yamaze, ale pochopili mě špatně a pak jsem také musel nést následky. Lidé z Yamahy mě za to nenáviděli. Řekl jsem jim, že kdyby opravdu pochopili, co jsem říkal, tohle by se nestalo. Myslím si, že jsou tady jak dobrá, tak špatná média. Například ty jsi o mě jednou napsal (James tím mysel redaktora Racer X), že nemám šanci vyhrát titul v superkrosu. A spousta lidi by se zeptala ‘tohle jsi o mě opravdu řekl?’. Já však oceňuju, že je někdo ke mě upřímný. A to se mi líbí.”

Koho na závodech sleduješ? Myslím tím ve třídě 250, Roczena nebo někoho jiného?

“Je tady jak Ken Roczen, tak Eli Tomac, ale když se tak podíváte na tyto mladší kluky, vždycky se tady objeví někdo, o kom jsem nikdy předtím neslyšel a kdo najednou začne vyhrávat všechny závody. Není tam nikdo, kdo by s přehledem dominoval. Takže nevím. Myslím si, že každý ví, kdo to dělá nejlíp. Když se nad tím zamyslíte, oba Ryanové (Villopoto a Dungey) jsou mladší než já. Jsou o dva roky mladší než já. Mě je 27 a Villopoto má myslím 25 nebo 26. Nebo tak nějak.”

Jak dlouho chceš ještě závodit?

“Tento rok do toho jdu naplno. U Suzuki bych chtěl zůstat až do roku 2015. Pak se uvidí, jestli mě to ještě bude bavit. Takže bych řekl, že příští dva roky mě ještě jistě uvidíte, a pak se uvidí.”

Autor: Lenka Hřivová

Rozhovor: Steve Matthes

Zdroj: www.racerxonline.com