MotoGP Itálie klepe na dveře

Již tento víkend náš čeká šestý závod sezóny v Mugellu, na okruhu, který je považován za jeden z nejlepších v seriálu MotoGP a je to vždy jeden z naprostých vrcholů sezóny. Výjimečnost tohoto závodu spočívá nejen v kráse samotného okruhu, ale také v italských fanoušcích, kteří zde zejména v posledních 14 sezónách vždy vytvoří skvělou atmosféru především kvůli Valentinovi Rossimu.
Pokud si chcete loňskou atmosféru připomenout, tak VIDEO ZDE
Právě zde však také zřejmě v roce 2010 začalo nejhorší období jeho kariéry, které odstartoval pád v sobotní kvalifikaci, jehož resultát byla zlomenina nohy, absence v několika závodech, třetí místo v šampionátu a nakonec i odchod k Ducati. Vloni spousta jeho fanoušků doufala, že by se zde po návratu k Yamaze mohl pokusit o vítězství v závodu, ale všechny tyto naděje ukončil katapult v podání Alvara Bautisty ve třetí zatáčce závodu. Letos však všechno nasvědčuje tomu, že jsou Valentinovy šance přeci jen vyšší a to že budeme dost možná svědky “závodu roku” naznačuje článek Matta Oxleyho, ve kterém je několik myšlenek, s nimiž se dá snadno souhlasit, takže jsem se rozhodl, že ho pro Vás přeložím. Zde ho tedy máte…

Matt Oxley: Mugello – nejposvátnější z posvátných

Psychika většiny jezdců je křehká věc. Jejich sebedůvěra je jako reklamní trik, který se může vypařit jako obláček kouře. Je to něco  skoro jako halucinace nebo přesvědčení, které v jednu chvíli existuje bez toho, abychom měli jistotu proč a pak najednou zmizí, jakoby jste ji nikdy neměli a taky už ji třeba nikdy nenajdete.

Valentino Rossi a Jorge Lorenzo se nyní nacházejí na opačných stranách tohoto kouzla (nebo sebeklamu, chcete li) Sebedůvěra je postavená na sebedůvěře, která vytváří sebedůvěru. To je bod, kde se Valentino Rossi nyní nachází. Nedostatek sebedůvěry narušil sebedůvěru Lorenza, čímž svou sebedůvěru ještě více narušil. To je stav, kde se nyní nachází Jorge Lorenzo. To jsou ty pověstné spirály “nahoru – dolu” a je to skutečně ošemetná věc. Najít správný bod na této spirále psychiky závodníka a udržovat ji na stejné úrovni týden za týdnem je téměř nemožné. Mistr světa pětistovek z let 1990, 91′ a 92′ Wayne Rainey byl v udržování své psychiky lepší, než většina ostatních jezdců, ale měl šéfa týmu v osobě Kennyho Robertse, který mu v tom byl nápomocen. “Když byl Wayne psychicky dole, tak si se mnou mohl promluvit a já jsem se ho snažil znovu vytánout nahoru.” vzpomíná Roberts, který udělal svůj vlastní hattrick v letech 1978, 79′a 80′. “Když si ale o sobě myslel až moc, tak jsem to byl já, kdo mu řekl “Hej blbečku, spadni trochu na zem.”

Kromě komplexu technických příčin, je tato psychologická křehkost důvodem, proč se výsledky jezdců bezdůvodně zhoršují nebo zlepšují. Je to také důvod k tomu, proč je nemožní posoudit, co se v hlavě jezdce děje. Pokoušet se to zjistit je věcí otázek, pokud jezdce osobně dobře neznáte (což není ani můj a ani Váš případ), takže když si Valentino Rossi v roce 2010 v Mugellu zlomil nohu, tak jsem věřil, že to může ukončit kariéru, protože to je to, co bych udělal já. Pokud bych měl devět titulů mistra světa a 105 vyhraných závodů a přitom mě posledních pár závodů pořád někdo nakopával zadek, tak bych skončil. Řekl bych “Díky všem, byly to fajn časy, ale teď je čas ubrat, vyměnit rychlost za pohodlí a užívat si dobré časy na pohovce.” Já ale nejsem Rossi, takže jsem se mýlil.

To samé jsem si říkal v jeho více méně smutné sezóně 2013. Přestože měl nějaké dobré výsledky, tak musel cítit, že se dostal do oblouku, který vede dolů po cestě, po které před ním kráčelo již tolik hrdinů, když se jejich výlsedky změnily z oslnivých na matné. Závodník při poklesu jeho výkonosti bojuje nejen o jeho výsledky, ale také mu jeho sponzoři přestanou líbat zadek a jeho fanoušci tiše zmizí. Takže proč vlastně nezaparkovat motockyl teď, když ještě pořád můžete projít paddockem se vztyčenou hlavou, přepočítat v klidu obrovské sumy na účtu a dát si po obědě láhev vína? A především – klidně přemýšlet nad tím, že nebudete brzy kulhat po schodech z Clinica Mobile, kde se Vám budou lékaři pomocí tuctu jehel pokoušet dát dohromady zlomenou ruku pokud možno tak, aby se vyhli nervům a pak Vás poslali zpátky do boxů, kde Vás mechanici poplácají po zádech, zatímco se budete škrávat do sedla vaší motorky, která jede přes tři sta v hodině v naději, že si na trati povedete úspěšněji než minule…
Pokud bych byl Rossi, tak bych věděl přesně, kde bych byl: ležel bych v nějakém příjemném starém domě s obrazy Francise Bacona na zdi a měl bych sklep plný kvalitních vín, přemýšlel bych o tom, že se půjdu osvěžit a zplavat si do některého z mých bazénů. Ale já nejsem Rossi.

Pokud bude Rossiho renesance – výsledek výměny šéfmechanika a revidovaného&vylepšeného podvozku, pokračovat, tak bude moci Hollywood oprášit scénář životopisného filmu, o jehož přípravě se před lety povídalo. Byl králem, který byl sražen na kolena, ale teď vrací úder, to je ryzí Hollywood. Pokud bych byl nějaký scénárista s uměleckými vlohami, tak bych jeho dvě špatné sezóny vypustil a nahradil je nějakým nezřízeným životem v zapadlých ulicích Milána, braním kokainu a proložil bych to nějakými pěknými holkami. Ale zpět do reality …

Takže, Rossi překonal má očekávání a musím si svá slova o tom, že už má takzvaně “prošlý datum spotřeby”, pořádně vyžrat. Katar 2014 byl skvělý, ale tam bojoval vpředu také vloni, takže jsem z toho výkonu nijak odvázaný nebyl. Austin a Argentina byly horší a nazanačovaly další léto nahánění výsledků mimo stupně vítězů, které jsou jediným výsledkem, jež jezdce učiní na závěr víkendu šťastným.

Když Valentino Rossi dojel v Argentině těsně čtvrtý, tak jsem se před jedním člověkem z jeho okolí zmínil, že musel být rád, že dojel pouhých 1,6 sekundy od pódia. Zle se na mě podíval a informoval mě o tom, že “Valentino šel do letošní sezóny s očekáváním dokončování závodů na nejvyšším stupínku a ne jen pár sekund za stupněmi vítězů!”. Pak přišel Jerez, kde se pohodlně dokázal vypořádat s výzvou od Daniho Pedrosy a Jorge Lorenza, což jsou dva jezdci, které poslední čtyři sezóny velmi obtížně porážel a dojel druhý za Marcem Márquezem. Pak přišlo Le Mans, kde se probojoval do čela, vybudoval si náskok, ale šel moc tvrdě na brzdy, udělal chybu a nechal se Márquezem předjet. Sakra, kdyby tam nebyl tento klouček, tak mohl vyhrál poslední dva závody a byl by na cestě k zajištění jeho desátého titulu!

Na tiskové konferenci po závodu v Le Mans to byla zábava a zjevná náklonost mezi oběma jezdci. Jako členové namačkané skupiny novinářů musíme vydržet mnoho otravných tiskových konferencí, kde jezdci, kteří se zjevně vzájemně nenávidí vypouští naučené PR řeči, kdy mají se strojeným úsměvem plná ústa řečí o respektu a lhaní o vzájemném vztahu. V Le Mans bylo skvělé vidět dva jezdce, kteří se přirozeně respektují nejen jako osobnosti, ale i kvůli výkonům na trati. Rossi se “vyvrací” nad výkony jednadvacetiletého šampióna, žertuje na jeho adresu a přirozeně popisuje těch pár momentů, které s ním na trati strávil. Směje se a pak připomíná, že další závod bude v Mugellu a dodává, že by si přál, aby mu bylo znovu jen 22 let, aby s Marquezem mohl bojovat. Marquez dobře ví, že je pětatřicetiletý závodník znovu psychicky nahoře a lehce se může na pár dní ve dvaadvacetiletého závodníka změnit, směje se a odpovídá: “V Mugellu bude Valentinovi znovu 22 let!”

Mugello bude milníkem, bude to Rossiho třístý závod v mistrovství světa a bude to od roku 2010 poprvé, kdy se bude na svůj domácí závod vracet s šancí na vítězství. Bude surfovat na přílivové vlně sebedůvěry, která se smíchá s podporou masy, když přitom dobře ví, že pokud to není jeho poslední šance, tak k tomu nemůže být daleko.

Na druhé straně se může Marquez trochu držet zpátky. Vloni zde měl svůj nejhorší víkend, kdy během tří dnů čtyřikrát upadl, včetně pádu v tréninku z rychlosti 290 kmh a poté pádu z druhé pozice v závodu, který znamenal jeho jediný nedokončený závod v sezóně 2013.
Pak je tady Lorenzo, jezdec který v Mugellu vyhrál poslední tři závody. V Le Mans se Rossi zmiňoval o tom, že se Lorenzo dostal do propasti frustrujícího negativismu, protože mistr světa z let 2010 a 2012 vstupoval do této sezóny s přesvědčením, že bude moci s Marquezem o titul bojovat a vzít si ho zpátky. Šok z prvních pěti závodů, ve kterých získal pouze jedno umístění na stupních vítězů a ztrácí na svého mladého rivala 80 bodů, destabilizovalo jeho psychiku a ponechalo ho to ve stavu, kdy má problémy dostat se alespoň na stupně vítězů. Loňské neuvěřitelně rychlé starty byly Lorenzovo nejdůležitější zbraní a byly tím, co mu zajistilo šest vítězství způsobem start – cíl, ale letos se po startu ocitá v klubku jezdců a to není něco, v čem by byl dobrý. To co Lorenzo ke své rychlosti potřebuje, je čistá trať před ním, aby mohl svoji skvělou stopu v zatáčkách dokonale vyjíždět bez toho, aby mu někdo překážel. Jakmile před sebou nemá volnou trať, tak je ztracen a v neděli to po závodu v Le Mans přiznal. “Když jsem na šestém místě, tak to není stejné a mám problémy jet plynule.” řekl Lorenzo.

Pokud si Lorenzo včas srovná hlavu, pokud bude Rossi pokračovat v surfování na vlně sebedůvěry a pokud Marquez neujede a neudělá ze všech hlupáky, tak by mohl být závod v Mugellu závodem roku.

v.m.

zdroj+foto: rossi-yamaha.cz